Planeta Merkur
Elementy dráhy
Velká poloosa	57 909 176 km 0,387 099 3 AU
Obvod oběžné dráhy	3,6×108 km 2,406 AU
Výstřednost	0,205 630 69
Perihel	46 001 272 km 0,307 499 51 AU
Afel	69 817 079 km 0,466 698 35 AU
Perioda (oběžná doba)	87,969 35 d (0,240 847 a)
Synodická perioda	115,8776 d
Orbitální rychlost - maximální - průměrná - minimální	58,98 km/s 47,36 km/s 38,86 km/s
Sklon dráhy - k ekliptice - ke slunečnímu rovníku	7,004 89° 3,38°
Délka vzestupného uzlu	48,331 67°
Argument šířky perihelu	29,124 78°
Počet přirozených satelitů	0
Fyzikální charakteristiky
Rovníkový průměr	4879,4 km (0,383 Zemí)
Polární průměr	4879,4 km (0,383 Zemí)
Zploštění	0
Povrch	7,5×107 km2 (0,147 Zemí)
Objem	6,1×1010 km3 (0,056 Zemí)
Hmotnost	3,302×1023 kg (0,055 Zemí)
Průměrná hustota	5,427 g/cm3
Gravitace na rovníku	3,701 m/s2 (0,377 G)
Úniková rychlost	4,435 km/s
Perioda rotace	58,6462 d
Rychlost rotace	10,892 km/h (na rovníku)
Sklon rotační osy	~0,01°
Rektascenze severního pólu	281,01° (18 h 44 min 2 s)
Deklinace	61,45°
Albedo	0,10–0,12
Povrchová teplota - min - průměr - max	90 K 440 K 700 K
Charakteristiky atmosféry
Atmosférický tlak	~0 kPa
draslík	31,7 %
sodík	24,9 %
atomární kyslík	9,5 %
argon	5,9 %
helium	5,9 %
molekulární kyslík	5,6 %
dusík	5,2 %
oxid uhličitý	3,6 %
voda	3,4 %
vodík	3,2 %

Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy^[1] která dosahuje pouze o 40 % větší velikosti než pozemský Měsíc a je tak menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan.^[2] Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci^[3] a jeden oběh kolem planety trvá pouze 87,969 dne. Dráha Merkuru má největší výstřednost dráhy ze všech planet sluneční soustavy a nejmenší sklon rotační osy. Během dvou oběhů kolem Slunce dojde ke třem otočením kolem rotační osy. Perihelium jeho dráhy se stáčí ke Slunci o 43 vteřin za století; fenomén, který ve 20. století vysvětlil Albert Einstein obecnou teorií relativity.^[4] Při pohledu ze Země dosahuje Merkur jasnosti mezi -2,0 až 5,5^m, takže je viditelný i pouhým okem, ale jelikož se nevzdaluje od Slunce nikdy dále než na 28,3° je velice těžko pozorovatelný. Nejlepší podmínky tak nastávají při soumraku či úsvitu než vyjde Slunce nad horizont.

Pozorování planety pozemskými teleskopy je složité kvůli blízkosti Slunce. Detailnější znalosti přinesla až dvojice sond, která kolem planety prolétla. První sondou u Merkuru byla americká sonda Mariner 10b v 70. letech, která nasnímala přibližně 45 % povrchu. V roce 2008 dorazila k planetě další sonda MESSENGER, která provedla tři průlety kolem Merkuru a v roce 2011 by měla být definitivně navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Snímky z těchto dvou sond umožnily prozkoumat povrch planety, který silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a lávových planin. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí na povrch Merkuru je většina povrchu erodována drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových zlomů dosahujících výšky několika kilometrů a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem– proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C. Na polokouli odvrácené panuje mráz až −180 °C.

Nejstarší podložené pozorování Merkuru pochází z prvního tisíciletí před našim letopočtem. Před 4. stoletím př. n. l. pozorovali Merkur řečtí astronomové, kteří věřili, že se jedná o dvě samostatná tělesa, která pojmenovali Apollo pro hvězdu při východu Slunce a Hermes při západě.^[5] Současné pojmenování planety pochází z římské mytologie, kde Merkur bylo jméno pro posla bohů, který odpovídal jménem v původní řecké mytologii Hermovi.^[6]